,,Sen propletený s realitou"

Školní sraz:
Setkání po několika letech,nemohla jsem se dočkat,strašně moc jsem se těšila.Pevně
jsem doufala,že tam nebude on!Ten co se mi snažil ublížit tím pro ženu vůbec
nejhorším způsobem".Trošku jsem váhala zda na sraz jít či raději zůstat
doma.

Odhodlání:
Půjdu tam!Rozhodla jsem se,je to již za pár hodin.
Tak mi můj přítel Marek navrhl,že mne na sraz odveze autem.
Před restaurací mě vysadil , šibalsky políbil na ucho a pohrozil: ,,A Buď
hodná!"
Pochopitelně věděl o mém dávném školním románku se spolužákem Patrikem.

Tak jsem tu:
Jen jsem vstoupila do dveří,jako by se smazaly roky,kdy jsme se neviděli.Rázem
z nás byli znova nadšené a rozjívené děti.Oživovali jsme témeř zapomenuté
historky,víno i pivo tekly proudem.Kolovaly fotky,třídní učitel Petr se chlubil
vedením úspěšné firmy,ředitelka Blanka nás zaskočila coby ,,již znovu matkou"
už třemi potomky a šedá myška Jana překvapila vlastním kosmetickým salonem.

Setkání s Patrikem:
No a moje dřívější ,,láska" Patrik ? Škoda slov srdíčko mi rozcválalo
tryskem,jen když se vedle mě posadil.Na první lásku se nezapomína,že ?!
Nikdy jsme si vlastně neřekli proč jsme se po škole rozešliStroj času,který
nás přenesl o pár let zpět,však nedokázal přibrzdit čas reálný a začala se
neúprosně blížit půlnoc.Ti co bydleli od restaurace příliš daleko se rozhodli
zůstat až do rána,mně jel ale téměř k domovu noční autobus.

Já už odcházím:
,,Škoda,že už tu nemůžeš zůstat" loudil Patrik,který měl zamluvený
pokoj. ,,Ani domů tě neodvezu,vždyt jsem pil.Na zastávku tě ale samotnou
jít nenechám rozhodl.
Vyměnila jsem si pár telefoních čísel s lidmi,které jsem během té doby ztratila
z dohledu.
Oblékla si svůj růžový svetr a se svým ,,školním princem" se vydala
k autobusu.

Krásná síla úplňku:
Z černého nebe na nás svítil kulatý měsíc a nad námi zářilo milion hvězd.
Tajemná záře uplňku nádherně osvětlovala krajinu,kdyby to někdo namaloval
bylo by to cítit obrovskou romantikou.
V budce zastávky mě náhle opilí Patrik přitiskl ke stěně a začal mě líbat.,,Martino,Martinko.už
je to tak dávno" šeptal se zrychleným dechem.
I ve mně bojovali dva tábory : krásné vzpomínky ze školy a čistý rozum.Zářící
reflektory blížícího se autobusu nás oba probudily z chvilkového poblouznění,naskočila
jsem do otevřených dveří,zamávala a rozjela se směrem k domovu.
Za jízdy jsem si oddychla,že to nakonec dobře dopadlo.Jistě bych si tu něžnou
chvilku s Patrikem pak hrozně vyčítala.A jak bych se pak mohla podívat Markovi
do očí.

Blížím se k domovu:
Noční autobus který tuto trasu ujede ve dne za 20 minut,jede již skoro tři
čtvrtě hodiny.Staví na každé ,,díře" Něco málo po jedné jsem se tedy
blížila ke své zastávce.Chvíli jsem zaváhala jestli nemám zatelefonovat Markovi,že
už se blížím k domovu,ale pak-možná vinnou lehké výčitky kvůli milostné etudě
s Patrikem-jsem usoudila,že nechám přítele raději spát.

Už jsem skoro doma :
Autobus mě s několika lidmi ,,vyhodil" na kraji parku .Mám to pět minut
přez parčík a patnáct když to oběhnu kolem,a jsem v postýlce u Marka,počítala
jsem v duchu.Několik nočních cestujících zamířilo ze stanice k parku.Jde
nás tudy víc,není se čeho bát,pomyslela jsem si a s ulehčením se vydala za
nimi.Po několika krocích se však oddělili.Na moment jsem znejistěla:Nemám
se raději vrátit a obejít si to ?
Osamocený člověk ze skupinky si sedl na bobek a zavazoval si tkaničku.
Přidala jsem směrem k domovu přes park.
Kroky za mnou pleskaly po asfaltové cestě,rezléhaly se ztichlým parkem a
moje intuice byla na poplach.Rozběhla jsem se ale blížející se kroky byli
stále více slyšet.

Prosííím nechte mě!!!!
Obrovská zpocená ruka mě chytla pod krkem. ,,MLČ" řekl chlapm,který
jak mi postupně docházelo,seděl přímo za mnou v autobuse.
Prosíím Prosíííím,neubližujte mi.Vemte si peníze,mobil dám vám všechno,třásla
jsem se strachy.
,,DRŽ KLAPAČKU A ANI SE NEHNI" Při pohledu do jeho studených očí jsem
hrůzou ztratila dech.Stejně jako předtím kolikrát ve snu jsem chtěla křičet,ale
nevydala jsem ani hlásku.Snažila jsem se utíkat,ale nemohla jsem se ani pohnout,
Vlepil mi facku a pod nosem jsem ucítila horký potůček nasládlé krve.
Povalil mě.Loktem mě tiskl k zemi a druhou rukou mi serval šaty.Pak na mě
padl celou svou vahou jako páchnoucí pytel splašků.
Ostrá bolest"..
Chrochtal a sípal z jeho odporného dechu se mi zvedal žaludek a začala jsem
se dusit.Marně jsem se snažila od toho děsu odpoutat.Když jsem se chystala
loučit se životem,hlavou mi prolétl celý život.
Ticho
Pojalo mě milosrdné bezvědomí.

Ten hnus ze sebe nesmyju:
Probrala sem se.Vedle mě nebylo nic víc než moje roztrhané šaty.
Mozek jako by přestal fungovat"
Pamatuji se že jsem si upravovala vlasy,jako by na tom v tu chvíli záleželo.
Zabalila jsem se do svetru a vydala se k domovu.
Mám vzbudit Marka ?Mám volat na policii ??Snažila jsem se logicky myslet.
NE!! To se přece nesmí nikdo dozvědět.Taková hanba,hnus,špína..vždyt by se
na mě nemohl Marek ani podívat.
Po špičkách jsem se doplížila do koupelny,zamkla se a zklonila hlavu k záchodové
míse,bylo mi zle,třeštila mi hlava.
Proč já? Otázka doprovázená vodopádem slz..Proč se to muselo stát právě mě
?
Vlezla jsem do vany a snad hodinu jsem se drhla mýdlem a kartáčem,ale špinavý
pach násilníka se nedal smýt.



Musím to říct Markovi, ale ani nebylo třeba.
Jen co viděl v jakém stavu jsem poznal sám, že se mi stalo něco zlého.


V hlavě mi hučelo jako v tobogánu nemohla jsem ani souvisle mluvit.
Začala jsem blekotat nesmysly.
Natož se mu podívat do očí.Nesnesla bych jeho pohled.
Pomalu jsem se k němu otočila,oči zalité slzami.
,,Někdo....... mě......eeeeee znásilnil.....to zvíře " vypadlo ze
mě konečně.
,,Kristepane" vydechl a pevně mě objal a já se v té chvíli prostě k
němu jako muži nemohla přivinout. Cítila jsem v ten moment odpor ke všem
mužům světa.
Ani nevím co se potom dělo, byl to asi Marek kdo zavolal policii a lékaře.


Nejdříve mě odvezli na ošetření do nemocnice a tam mi píchli nějakou injekci.Byli
na mě hrozně hodní, ale já nevnímala. Stále se mi vracelo to co se stalo
v parku.
Né a né to přestat.Cítila jsem se hrozně zlomená, nedá se to ani popsat slovy.


Později přišel na řadu místy až potupný výslech na policii.
Dost netaktně a necitlivé se mě jeden policista zeptal ,,A co si myslíš,
žes mohla očekávat ?Trmácet se v jednu ráno sama parkem.
Naštěstí se brzi objevila policistka a její vstřícný a citlivý přístup mi
umožnil jí vše říct a podat jí poměrně přesný popis, jak oni říkali "pachatele".Ukázali
mi i několik fotek, kde jsem to zvíře poznala.
Díky tomu se ho policii podařilo během několika hodin na místním nádraží
zadržet.
Byl obviněn a posléze i u soudu spravedlivě odsouzen. Co je to ale několik
let ve vězení, proti tomu jak mi ublížil?

Chci začít znovu:
Vím že nejsem s mým trápením uplně sama,mám proco žít dál,všichni lidé nejsou
lhostejní.Nejvíc mi pomohl můj přítel Marek, pak i psycholožka ke které jsem
řadu týdnů chodila. Hodně mi pomohla i moje rodina a také kamarádi.
Na tu osudnou "procházku" setmělím parkem se zapomenout nedá.