Zvíře jako živý dárek,důvody proč ano a proč ne.

Zvíře jako živý dárek Kdo si nevybere z věcných dárků, kupuje svým blízkým zážitky – seskok padákem, změnu image nebo jízdu se psím spřežením. Lidé bez fantazie obdarovávají penězi. A pak jsou tu ještě - živé dárky… Proč zrovna zvíře? Je zajímavé, že darovat živou rostlinu k Vánocům se příliš nevžilo, kdežto obchodníkům se zvířaty nastávají před svátky žně. Podle zákona schválnosti jsou zvířátkem obdarováni ti, co o něho příliš nestojí, jejichž dřívější výroky o psu nebo jiném zvířeti byly budoucím dárcem špatně pochopeny, nebo jejichž zájem o zvířátko byl spíše vlažný nebo nedomyšlený, takže i po případné počáteční euforii a s návratem do všedních dní zjišťují, že přijali závazek nad své síly a možnosti. Dárce bývá v těchto případech většinou více motivován a darováním zvířete si plní svůj vlastní dětský sen, aniž by mu to přinášelo nějaké vedlejší závazky a povinnosti. A naproti tomu ti, kteří po živém kamarádovi skutečně prahnou – což bývají naši potomci – se zpravidla zvířete z nejrůznějších důvodů nedočkají. I v tom nejlepším případě, kdy se zvíře jako dárek ocitne ve správných rukou, se ovšem živá bytost dostává k jiné živé bytosti, se kterou se však vzájemně nevybrali. Milý Ježíšku… Osobní dárky jako překvapení a dárky z rozumu pro celou rodinu: "Nebudeme si letos dávat dárky, potřebujeme novou pračku." Bohužel právě zvířátka jsou do poslední chvíle držena v tajnosti u sousedů, aby bylo překvapení maximální, a podruhé bohužel jsou dárcem chápána jako osobní dárek a nikoliv jako dar pro všechny, kteří v bytě žijí. Zvíře v rodině omezí nebo obohatí všechny její členy, ať chtějí, nebo nechtějí. I jediný odpůrce dokáže (podle letory) znepříjemnit život zvířeti, jeho pánovi i zbytku rodiny, a když nakonec vysloví osudové "buď já, nebo ono", dochází k rodinným rozvratům, útěkům dětí – a naplňování kapacit psích a kočičích útulků. Od strašilek po koně Na bezprizorní psy a kočky, stejně jako na děti a důchodce, je už naše společnost částečně připravená, soudíc podle existence domovů a útulků. Jenže zvířecí dárky mohou mít i podobu křečků, myší, potkanů, morčat, králíčků, želv, hadů, varanů, leguánů, ptáků všeho druhu, v názvu kapitolky zmíněných strašilek a koní až po krokodýla, opičky nebo jistého populárního žraloka. Dětská přání podléhají módním vlnám, vloni si britské děti nejčastěji přály sovy podle vzoru Harryho Pottera. Takové exotické nebo rozměrné nechtěné dárky už se dají do náhradní péče umístit jen stěží, a když je odmítnou známí, přátelé i specializované stanice, nezbývá než se smířit s utracením zvířete… Aniž bychom sahali komukoli do svědomí, leckdy se zahalí do pláštíku "humánnosti" i snaha ušetřit za usmrcení zvířete, které se pak vpustí do volné přírody, případně uváže v lese u stromu: "Třeba ho někdo najde." I když psa někdo včas najde, jeho psychiku dozajista poznamená, že byl zavržen. I když králík vypuštěný na kraji lesa se zdá nadšený z toho, že je svobodný, stane se brzy něčí kořistí nebo obětí vyšlechtěné neschopnosti starat se sám o sebe. I když přežije morče, najde si sobě rovné a společně založí kolonii, naruší biologickou rovnováhu v širokém okolí. A nechceme domyslet, co by se dělo v okolí adaptovaného odloženého třímetrového krokodýla nebo sladkovodního žraloka, pokud by přežili naše klimatické a ekologické podmínky. Zvíře rovná se… Za prvé radost, za druhé dlouhodobá zodpovědnost. Za děti mají zodpovědnost rodiče. Rodič, který uvěří slibům svého dítěte, že samozřejmě bude vyměňovat vodu rybičkám, chodit ven se psem za každého počasí a po kočce uklízet vyzvrácené chuchvalce chlupů, je naivka a nezaslouží si nic jiného, než se v péči o zvíře, jehož přítomnost v bytě připustil, přinejmenším střídat. Rozhodně by neměl dávat svému dítěti jako vzorec chování to, že je-li na nás někdo závislý a nás to obtěžuje, prostě a jednoduše ho jako problém odstraníme. Jednou by on sám mohl skončit v útulku…