Psí ,,řeč"

Proč pes dělá to a ono Každý pes, a to jak čistokrevný, tak nalezený kříženec, dělá čas od času věci, které se chovateli příliš nelíbí. I dlouze šlechtěná plemena mají ve svých genech zakódované zvyky svých dávných vlčích předků a občas jim dají průchod bez ohledu na své pány, na dobré vychování, ušlechtilý původ nebo právě koupený obleček. Kromě hlasu vyjadřuje pes svůj vztah k okolnímu světu také přesně ritualizovanými pohyby těla a mimikou. Nejvýraznějším vyjadřovacím prostředkem jsou ocas a uši, jejichž pomocí dává pes najevo své pocity a nálady. Psi s kupírovanýma ušima nebo ocáskem jsou ochuzeni o to, dávat najevo své přátelství, strach nebo nadřazenost, a rovněž tak i momentální náladu psa těžko rozpozná jeho okolí. Ke kupírování proto přistupujte jen ve skutečně nutných, lékařsky zdůvodněných případech, a nenechte se přemluvit k této amputaci jen na základě pochybných, z lidského hlediska rádoby estetických hledisek. Celým tělem pak pes vyjadřuje přátelství, strach i pokoru; lehnutím si na záda, plížením, chvěním i třeba pomočením. Také obličej psů je důležitý pro vzájemné porozumění. Některá plemena mají mimické schopnosti vyvinutější, jiná méně, ale na rozdíl od jiných zvířat lze porozumět pantomimě všech psích plemen. V ;krajním případě dokáže pes zdůraznit své nelibé pocity vyceněním zubů až po odhalené dásně. Abyste porozuměli svému psovi, musíte pozorovat souhru celého těla, doslova od uší až po špičku ocasu. Je úplně lhostejné, jestli se jedná o čistokrevného psa, nebo naopak o křížence. Strach dává pes najevo ocasem staženým mezi nohy, položenýma ušima, chvěním a případně pomočením. Pokorný pes se plazí se staženým ocasem a naprostou podřízenost dá najevo otočením se na záda. Agresivní pes nejen vrčí, ale cení zuby, má položené až stažené uši, tělo je přikrčené a připravené vyrazit do útoku. Naopak hravý postoj poznáte podle předních tlap natažených na zemi, kdežto zadní končetiny jsou vzpřímené a nedočkavě přešlapují. Vzájemné porozumění psů probíhá podle psům jasných pravidel už po tisíciletí. Přesto zůstává stále ještě dostatečný prostor pro každého psího jedince v tom, nejen jaké místo si ve které smečce najde, ale jak se naučí reagovat i při setkání s jiným psem. Možná právě pes, kterého jste si přivezli z útulku, žil dlouho na ulici a je zvyklý víc než jiný s ostatními psy komunikovat. Pes přivyklý každodennímu kontaktu s ostatními psy na vycházkách bude mnohem méně ohrožen napadnutím ze strany cizího psa, než kdyby byl celoročně izolován na sebevětší zahradě se sebevětším dostatkem jiných podnětů a sociálních kontaktů s lidmi i zvířaty jiného druhu. Řeč těla při setkání dvou psů mnohdy vypadá hrozivě, ale málokdy skončí rvačkou. Je-li tím agresivnějším z dvojice váš pes, jako vůdce jeho smečky ho uklidněte, a v případě, že agresorem je cizí pes, raději si toho svého přivolejte. Pokud už ke rvačce dojde, nikdy nezasahujte rukou. Rovněž člověk dává psovi najevo své pocity a přání pomocí řeči hlasu i těla. Pes rozumí kromě velkého množství slov také intonaci vašeho hlasu, pozná vaši momentální náladu i to, že má pro vás něco udělat. Proto je důležité podporovat v něm tuto schopnost porozumění a na psa často mluvit. Psi také dobře chápou, že hlazení, drbání, jemné mnutí ušních boltců je příjemné nejen pro něho, ale i pro vás. Pes je skutečně šťastný už jen proto, že se vzájemně dotýkáte, a drbání na plecích, u kořene ocasu nebo v blízkosti uší je pro něho dvojnásob milé. Hrabání a otáčení před ulehnutím To, co jsou mnozí chovatelé ochotni pokládat za jakousi formu "natřepávání polštářku" před spaním, je pozůstatek chování ještě z dob, kdy divocí psi spávali ve volné přírodě a museli si svůj úkryt ve vysoké trávě nejprve udusáním připravit. Jejich potomci žijící v polstrovaných koších a zateplených boudách to instinktivně dělají dodnes, i když to má za následek poničení podložek, poškrábání podlah nebo roztrhání koberce. Zahrabávání trusu I když to svádí k představám o čistotnosti vašeho psa, který po sobě trus zahrabe dozajista z hygienických, estetických nebo bezpečnostních důvodů, jde jen o rozšířené značkování území. Všimněte si, že se tak chovají pouze psi-samci a že se nijak zvlášť nesnaží zakrýt svůj trus, naopak – jako by se ho snažili rozptýlit po okolí. Také při setkávacím rituálu, kdy bývá pravidlem konkurenční značkování nejbližšího okolí močí, může docházet k náznaku hrabání. Proto se někteří chovatelé kloní k názoru, že to je jeden z projevů imponujícího chování. Válení se ve výkalech Z lidského pohledu jde o neakceptovatelný zlozvyk, ovšem každý pes má pro něj svůj důvod. Cizí výkal nebo dobře uleželá mršina jsou vítané příležitosti, jak překrýt svůj vlastní pach a stát se zajímavějším pro ostatní psy. Bohužel, psí a lidský čich mají tak rozdílné náhledy na to, co voní a co nikoliv, že pes trpí, cítí-li parfém, kdežto člověku se zvedá žaludek nad výkaly a mršinami dokonce ještě před tím, než se pustí do čištění psa. Požírání výkalů (koprofagie) Požírání výkalů jiných zvířat (či lidí) je přirozeným pozůstatkem chování divokých psů, kteří často požírají nejen trus, ale i obsah střev ulovených býložravců. Tím si doplňují chybějící minerální látky, vitamíny a jiné prospěšné látky, které se nacházejí v natrávené zelené hmotě. Požírání vlastních výkalů je naučené chování, odpozorované od feny, která po štěňatech tímto způsobem "uklízí". Pokud dospělý a dobře živený pes požírá výkaly, může to být ze stresu, z nudy nebo zvědavosti. Když tyto důvody pominou, mluvíme o zlozvyku, který by se měl řešit s veterinářem - i když koprofagie je daleko větším problémem pro majitele než pro psa. Štvanice Mezi další obtížný "zlozvyk" psů patří štvaní zvěře, kol, motocyklů a aut. Zatímco pro štvaní zvěře existují plemena, která jsou k tomu dodnes šlechtěna a cvičena, u většiny ostatních je to z našeho hlediska nechtěný pozůstatek dávné potřeby psů ulovit potravu; v případě cyklistů a motorkářů pak sebevědomá radost z "prchající" kořisti. Zvedání nožičky Při potkávacím rituálu se zdá, jakoby dva psi kroužili kolem nejbližšího sloupu a s vážnou tváří soutěžili, "kdo výš" – i když se potká německý ovčák s trpasličím jezevčíkem. Nejen samci, ale někdy i feny značkují tímto způsobem. Při močení tak vymezují pachovou značkou své území a když je třeba, překrývají značky jiných psů. Pro ten účel jsou nejvhodnější patníky, sloupy veřejného osvětlení, stromy – a bohužel také rohy domů nebo blatníky aut. Honění se za ocasem Psi, kteří se nudí, naučí se tuto hru pro ukrácení dlouhé chvíle, a velmi osamocení psi se mohou do vlastního ocasu i zakousnout. Jsou popsány i případy, kdy se psi z dlouhotrvající nudy sebepoškozovali například ohryzáváním vlastní tlapy. Sáňkování Když pes vsedě zvedne zadní nohy nad zem a s pomocí předních vozí zadek po zemi, říkáme, že sáňkuje. Snaží se tak ulevit od svědění v oblasti konečníku. Měli byste ihned zjistit, co svědění způsobuje – buď "jen" znečištěné a slepené chlupy, ucpané nebo zanícené anální žlázy nebo napadení parazity. Rychlé oddechování Zpravidla nesignalizuje žádnou nemoc, pes se tímto způsobem vyrovnává s vedrem, přestálou námahou nebo rozčilením. Pes má otevřenou tlamu s vyplazeným jazykem, silně sliní a dýchá nárazově a trhaně. Za horkého počasí, kdy pes vyrovává tělesnou teplotu dlouhodobě, odpařuje tak z těla hodně tekutin a musíte dbát na dostatečné množství čerstvé vody. Kousnutí do paty Při přátelské honičce se snaží pronásledující "štípnout" do paty pronásledovaného psa. I to je pozůstatek po dávných předcích – stejným způsobem se honí i dnešní mladí vlci. Štěkání Divoce žijící psovité šelmy neštěkají, z čehož někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo právě kvůli dorozumívání s lidmi. Štěkání pak bylo prvními "šlechtiteli" podporováno u plemen, která byla využívána jako hlídači. Štěkání může znamenat nejen hlášení něčeho neobvyklého při hlídání, ale ukazuje také otevřenou agresi a nebo naopak - výraz dobré nálady při hře, na procházce nebo radosti se shledání. Obecně platí, že čím rychleji a výše pes štěká, tím více je rozrušený. Jsou známy výsledky výzkumů, podle kterých i lidé, kteří doposud neměli žádné zkušenosti se psy, měli jen na základě poslechu různých typů štěkání určit, k jakým situacím se štěkot vztahuje – zda k očekávání žrádla, ke hře s jinými psy nebo kvůli osamění. Naprostá většina pokusných osob přiřadila ukázky štěkání správně k příslušným situacím, a to i když šlo o lidi, kteří psa nikdy neměli. Z toho se usuzuje, že psí štěkot je každému člověku srozumitelný. Skučení U většiny psů znamená hlavně a jedině výraz bolesti. Kňučení Vysokými kňučivými zvuky, které mohou přecházet až do jakéhosi pískání, naznačuje pes, že něco naléhavě potřebuje; např. vyvenčit nebo odejít za hárající fenou v sousedství. Vytí Výraz samoty nebo také lásky k vyvolené. Je známo i radostné vytí na pozdrav. Vrčení Je to převážně varovný signál, kterým pes oznamuje svému okolí, že je útočně naladěn. Mnozí psi však vrčí jen "jako", např. při přátelském přetahování s pánem o uzel. Nakolik je vrčení hrozbou, poznáme z dalších, neverbálních příznaků. Vrčení může být hluboké a výhružné, ale někdy může připomínat spíše spokojené předení, když pán drbe psa na zádech. Mnohé z hlasových projevů předvede pes i na pánův povel, ale většinou se řídí svými instinkty. Pokud se ocitnete ve společnosti cizího psa, dejte na své instinkty i vy a nenechte se uchlácholit jeho majitelem, že znepokojivé zvuky vlastně nic neznamenají... A na závěr, proč má vlčí drápek? I vlčí drápek (paspárek) je atavistický pozůstatek vlčího původu. Kříženci vykazují častěji než psi čistokrevní podobné historické památky na předky. Paspárek je vysoký drápek na vnitřní straně zadních nohou, nedotýkající se země, ale pes se o něj může poranit nebo si jej zatrhnout. Pak je třeba vlčí drápek odoperovat.